Listopad

Podzim je mé nejoblíbenější roční období, nejvíce pak asi listopad, protože je to měsíc, kdy je prostě to pravé podzimní počasí a podzimní nálada, ať už ta pochmurná, nebo veselá barevná. Nesnáším horko i zimu, nejpříjemnější mi je teplota něco mezi, podzimní teplota, kdy je chladno tak akorát, abych mohla nosit své tlusté svetry, punčocháče, šály a vrstvit oblečení na sebe, ale také je teplo tak akorát, aby mi neumrzaly prsty na rukou a nos při čekání na autobus. 
Navíc všechno to podzimní jídlo, jako sušené ovoce, jablka, skořice, sušenky, kakao, teplé čaje, horké polévky, oříšky, kaštany, ovesné kaše..., všechny ty krásné barvy v přírodě, padající listy, déšť, mlha a depresivní počasí střídající se s veselým, pozitivním a prosluněným počasím. V této době je navíc vše kolem tak fotogenické, že kdykoli vyjdu ven, beru s sebou foťák. 

Navíc, tento měsíc bych nazvala asi jako měsícem splněných přání a obrovských šoků, každý byl větší, než ten druhý. 



JÍDLO
Přelom podzimu a zimy je u mě ve znamení kaštanů, které jsem nedočkavě vyhlížela už od začátku září a pozdravuji tak všechny, kteří ode mě už po 101. slyší něco o kaštanech . Jakmile jsem je v jednom malém obchůdku spatřila, musela jsem okamžitě popadnout všech 5 kg, které zrovna měli a okamžitě po příjezdu domů jsem je začala zpracovávat. Možná vám připadá, že 5 kg kaštanů je pěkná zásobička. No, byly pryč do pěti dnů. A potřebovala bych další. Ale nemám peníze. Takže možná příští rok, nebo jít ještě sázet stromy a něco si vydělat, dokud země nezmrzne na kámen.

Udělala jsem dokonce i pár kaštanových receptů, nějaké ještě hodlám dopsat, stále se mi v hlavě rojí další a další věci, co udělat s kaštany.
Zatím je tady recept na kaštanovou rýži, která je rychlá a naprosto skvělá. A pak kuri kinton, kaštanové wagashi, na které tentokrát suroviny seženete poměrně jednoduše, jelikož se jedná pouze o kaštany, vodu a cukr.

Taky jsem se pokoušela o kaštanový kompot-jednu verzi kuri shibukawa ni, což je kompot z kaštanů, které nejsou zcela oloupané-oloupaná je pouze ta svrchní tvrdá slupka, tak měkká spodní na kaštanu zůstane a zbarví sirup do černa. Tahle verze se mi povedla, plánuji dát skleničku dědovi k Vánocům. Ovšem známější verze, kuri kanroni...no, s tou to tak slavné bohužel už nebylo. Kaštany by měly být krásně zářivě zlaté, ovšem ty moje....ty ani nešly oloupat. Ono se to Japoncům loupe, když mají kaštany velké jako malá jablka.
I tak svůj boj ale nevzdávám a hodlám si žluté kompotované kaštany doma prostě připravit, protože rozhodně nejsem natolik bohatá, abych si s mou spotřebou kaštanů mohla kupovat ty malé lahvičky z Japonska.

PITÍ
Podzim, chladno, deštivo...tohle počasí je jako dělané na teplé jídlo a nápoje, které jinak na jaře a v létě nijjak nevyhledávám.
Zvykla jsem si tohle kakao pít skoro každý den, nejradši si ho dělám z vanilkového nebo čokoládového Alpra, někdy si na něj dám i veganskou šlehačku ve spreji.

Jmenuje se Méďa a seženete snad úplně v každém obchodu se zdravou výživou v hnědém papírovém pytlíku s obrázkem medvídka.

ANIME

Jedno z mých nejoblíbenějších anime vůbec je Natsume Yuujinchou. V létě jsem koukala na první sérii, která se odehrává v létě a oblíbila jsem si ho tak moc, že jsem si na Advíku musela koupit i peněženku. Po shlédnutí první série jsem šla okamžitě na druhou, Zoku Natsume Yuujinchou, ta se bohužel ale odehrává na podzim/v zimě a v těch letních pařácích, které letos byly, to prostě nešlo a postrádalo to atmosféru, proto jsem si počkala na podzim. Zatím jsem sice někde v polovině, jelikož přes školu není zrovna moc času sledovat seriály, ale zatím musím říct, že druhá série rozhodně své kouzlo neztratila, jak se to často stává u jiných anime.
Jde o spíše oddychové anime ve stylu povídek, které na sebe však navazují-v každém dílu se řeší trochu něco jiného, ale pořád spolu nějak souvisejí. Objevuje se zde spousta japonských mytologických postav, symbolů a narážek (kterým bych si přála rozumět lépe), příběhy jsou plné různých filosofických myšlenek, nejde o žádnou velikou akci, ale zároveň se nejedná o takové to klasické anime ze školního prostředí. Je vtipné, zároveň smutné a trošku depresivní.

A Nyanko-sensei je opravdu vtipná a miloučká postavička, i když se nejedná o skutečnou kočku ani o kočičího démona v sošce kočky, stále si takhle nějak představuji, jak by to vypadalo, kdyby kočky uměly mluvit.

OBLEČENÍ
Už jsem se zmiňovala, jak moc mám ráda podzim? Už asi třikrát, už to stačí. Podzimní oblečení je snad to nejpohodlnější oblečení na světě, samé teplé svetry, punčocháče, tlusté šály, chlupaté ponožky...a ty příjemné, teplé, přírodní barvy! 
Tuhle sukni jsem si koupila někdy ke konci léta, začala jsem ji nosit až teď, protože konečně pro ni bylo to pravé podzimní počasí. Upnuté jednovrstvé sukně nenosím, mám raději sukně, které jsou v pasu a jsou buď krátké skládané, vícevrstvé nebo dlouhé rozevláté. 
Tahle je ale výjimkou, jak jsem ji viděla v jednom zahraničním e-shopu, hned jsem ji musela mít. Nejen, že se mi moc líbí její vzhled a barva, ale navíc je fakt pohodlná a z pružného materiálu, takže se nemusíte děsit, že vám rupne při ohnutí.

HUDBA
Tahle písnička od IU vyšla sice už v říjnu, já ji ale poslouchala od té doby téměř každý den. Ne, stále jsem se jí ještě nenabažila :D 

ZÁŽITEK
Tento zážitek by měl spíš patřit už do prosince, jelikož se tato událost konala 4.12., já ho sem ale zařadit prostě musím, už jenom proto, že v prosinci určitě nějaké zážitky také budou, k tomu jsem ještě tohohle plná, vyprávím to každému na potkání a navíc se celý listopad nic zajímavého neudálo, samá škola, samé testy...

Už je to pár let, kdy mě má kamarádka Chi (teď nevím, jak jí mám říkat, protože se vlastně Chi jmenuje a na sociálních sítí pod tímto jménem vystupuje, ale já jí říkám prostě Kikina :D ) zasvětila do tajů světa korejského popu, čili k-popu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového. Vždycky jsem mé korejské idoly pozorovala pouze zpoza obrazovky mého počítače, byli tak vzdálení, že jsem je prostě ani nepovažovala za skutečné lidi, spíše jako když máte velice oblíbenou postavu z anime, ale víte, že je prostě kreslená a není skutečná, maximálně můžete jít nahánět dabéra.
Naskytla se mi ale možnost jít na koncert do Prahy. Na opravdový koncert. Kde budou živí korejští zpěváci. No prostě jsem to nedokázala pobrat, nepobírám vlastně ještě do teď. Navíc díky pohotovosti Chi jsme obě získaly vstupenky, které byly zdarma. No prostě výhra na druhou.
Abych to upřesnila, jednalo se o koncert skupiny SHINee a Red Velvet, dále pak bylo jedno tradiční korejské vystoupení a vystoupení českých tanečních skupin, které vytvářejí své choreografie právě na k-pop upřímně si myslím, že mohly vystoupit mnohem nadanější lidé, ale nebudu tady hejtovat, sama bych na to pódium nevlezla.

Upřímně, zrovna dvakrát se mi ale nechtělo, jak se blížil den koncertu, začala jsem si říkat, jestli by přeci jenom nebylo lepší zůstat doma. Nikdy jsem nebyla až tak velká fanynka, v porovnání s ostatnímy, které by udělaly cokoli, co by oněm hvězdám na rtech stálo. Bála jsem se, že nezapadnu, navíc jsem si tenhle koncert představovala jako obrovskou halu, praskající ve švech ze všech těch lidí, kteří se dovnitř dokázali nacpat. Při téhle myšlence jsem měla vždy chuť se zamknout v pokoji a nechat ostatní, ať si to užijí, protože bych tam akorát všem kazila zábavu.

Tak tedy-vyrazily jsme hned brzy ráno, takže to vypadalo, že bychom mohly mít i spoustu času nazbyt. Nakonec se ukázalo, že to vyšlo nakonec všechno akorát, takže jediné štěstí, že jsme tu několika hodinovou rezervu měly. Stihla jsem zaskočit i do jednoho malého obchůdku k jedné lehce potrhlé paní, která zmatkovala úplně kvůli všemu (umělec se pozná, s tou bych si rozuměla :D ), koupila jsem si pár nových keramických talířků, nový hrnek na čaj a dárek pro mámu/babi (ještě nevím :D ).
Sešli jsme se ještě Chi kamarády a vyrazili na místo konání koncertu, vystáli frontu (která nebyla tak dlouhá, jak jsem čekala). Ovšem u securiťáků nastal kámen úrazu. Při pohledu na obrovské kontejnery, kam lidé hází všechno jídlo a pití, mi bylo hned jasné, že to pro mě a mé talířky nevypadá nadějně. Jídlo mi naštěstí nechali, všechno pití, včetně čokoládového Alpra T_T letělo hned do koše. Když zjistili, že mám ještě talířky mě poslali pryč se slovy, že s nádobím se na koncerty nechodí to vim taky. Nebylo možné si to u nich nechat, nikde žádné úschovné prostory, žádné obchody, kam bych si to mohla dát, nikde nic, jen lidé, kteří měli stejný problém jako já, pokud měli třeba nějakou speciální flašku na vodu. Ptala jsem se asi dalších tří policistů a securiťáků, všichni mě poslali do háje. Nakonec jsem se teda uchýlila k poslední možnosti, která mě v tu chvíli napadla-zahrabala jsem pěkně celý pytlík do křoví.

Sestra Chi nám sehnala naprosto skvělá místa, hned ve druhé řadě, navíc na straně, kde nejčastěji stojí Minho, takže jsme mu mohly vidět až do nosních dírek (tímto zdravím Chi :D ). Když pak po dlouhém čekání na pódium přišly jako první Red Velvet, nemohla jsem tomu uvěřit. Stály přede mnou živé, z masa a kostí. Působily úplně jinak, než jak působí ve videích, byly mnohem menší, drobnější, než jsem je vnímala, a tak neskutečně roztomilé! Celý sál propadl v zuřivý potlesk, chvílemi mi připadalo, že byly i překvapené, jak hluční všichni byli. Navíc když pak chvilku povídaly, byly tak hrozně milé a veselé (a prosím neříkejte mi, že to byla pouze póza a že jsou to profesionálové, já to v hloubi duše vím taky, ale radši si budu žít v tom svém naivním světě, dokud to ještě jde :D ).
Pak přišli na scénu SHINee a to samozřejmě nastal dvakrát tak bouřlivý potlesk, křik a všechny další zvuky, co fanoušci jsou schopni vydat. Je to strašně zvláštní, vidět je před sebou živé a vidět, že jsou to taky živí lidé, když je obdivujete tak hrozně dlouho a ani vás ve snu nenapadne, že byste je někdy vůbec mohli vidět, vždyť jsou na druhém konci světa. I když nejsem kdovíjaký fanoušek ani jedné skupiny, když SHINee poprvé před nás nastoupili, začala jsem fakt brečet. Nikdy bych si to nemyslela. Minhovo fanservis je bezkonkurenční, házel své okouzlující úsměvy do všech koutů sálu a dostával snad všechny holky do kolen (znáte to, zamává/usměje se a 100 lidí je přesvědčeno, že to bylo mířeno přímo na ně).
V tomhle momentu jsem si uvědomila sílu těchto skupin. Dokáží si podmanit tak obrovskou masu lidí, kteří by pro ně udělali cokoliv (ano, i já, přiznám se, že jsem nakonec skončila jako všechny ostatní holky přítomny na koncertu). Myslím si, že někdy v budoucnu by to mohl být dost šikovný nástroj nějakého totalitního režimu (tyjo, z toho by se dal napsat i nějaký zajímavý příběh! nebo spíše, příběh na tohle téma bude už nejspíš napsaný, protože tohle je jistě velice originální myšlenka, s kterou jsem přišla jako první). I když teda, přiznejme si, já osobně bych se na Minhovo úsměv velice ráda dívala každý den až do své smrti.

Abych nezapomněla, vystoupila i paní korejská prezidentka, což je velice milá paní, kdybych ji viděla někde ve městě, nikdy by mě nenapadlo, že by taková vstřícná, hodná a elegantní žena měla i tak tvrdou, silnou a ráznou stranu, aby dokázala stát v čele Jižní Koreje a bránit ji proti té Severní. Navíc se mi moc líbil ten moment, kdy se celý sál postavil, aby paní prezidentce vyjádřil respekt a úctu.

Mimochodem, když už jsme u těch slavných lidí, musím se zmínit i o Babišovi, který zde také chybět nemohl. Koho by to překvapilo.

Jak jsem už výše psala, nikdy bych si nemyslela, že bych se mohla stát onou posedlou fanynkou bez šance na nějakého reálného životního partnera, která lpí jen na svém idolovi. No...asi bych měla přehodnotit svá počáteční slova, myslím, že to plně chápu. Už jenom to, jak ještě dosud stále myslím na Minhovo úsměv a jak všem mával. Pořád si přehrávám jejich písničky, staré i nové, co tam zpívali a nezpívali, začala jsem si zase pro sebe zpívat... Pár dní po koncertu jsem zažívala lehčí deprese (samozřejmě bych to depresemi nazývat neměla, prostě jsem byla jaksi smutná a bez nálady a nedokázala se soustředit vůbec na nic, ale vyjádření tohoto pocitu slovem deprese zní poněkud dramatičtěji). Stáli přede mnou sotva pár metrů, nikdy mě ani nenapadlo, že bych jim mohla být tak blízko. Ale zároveň byli strašně daleko. Tyto hvězdy potkali už takové nepředstavitelné množství lidí, že si určitě nezapamatují ani jednoho z nás, kteří tam byli. Je to dost smutné, každý z diváků si vystupujícího zapamatuje, bude to pro něj zážitek na celý život, ať už navázal oční kontakt, či ne, nebo si to jenom namlouvá. Pro vystupujícího je to ale už rutinou, tohle zažili už tolikrát a ještě víckrát zažijí, že je tohle jen jedním z obyčejných dnů. Nedokážu říct, jestli byli opravdu tak šťastní, jak vypadali, nebo to byla prostě jen póza, naučený standart každého koncertu. Byla bych moc ráda, kdyby to byla ta první možnost. Aby tohle nebyl pouze první a i poslední k-pop koncert v České republice, ale aby to byl první k-pop koncert, který otevře dveře mnoha dalším u nás.

Jinak, ten vedlejší příběh s talířky má nakonec dobrý konec. Po skončení koncertu jsme s Chi sestrou šly zpátky do toho křoví. Jenže co se nestalo, já to jaksi dala na soukromý pozemek, který někdo během koncertu zavřel a zamkl na zámek. Naštěstí mě Chi sestra vyzvedla a já mohla přelézt drátěný plot,o tom, jak se dostanu nazpátek, jsem v tu chvíli nepřemýšlela. Misky tam stále byly, žádnému bezdomovci jsem neudělala předčasné Vánoce. Na druhou stranu jsem se nakonec vyškrábat nějak dokázala, plot pode mnou trochu rupl, ale co se dá dělat. O ostré hroty nahoře jsem si roztrhala punčochy a opravdu ošklivě poškrábala nohy. Ale pro nové misky já udělám všechno.

Chi si nově založila blog Radši rejži, kde přidává příspěvky spíše ze života, trochu deníčkovské, ale hlavně plné zajímavých filosofických myšlenek. A také tam má svou kratší, stručnější a lepší verzi o tomto dnu.

NOVINKY
Na instagramu jste už možná postřehli, že jsem se zmiňovala o tom, že tento školní rok, v červnu, či červenci, pojedu do Japonska. DO JAPONSKA. Nemůžu tomu uvěřit, každý den čekám, že mi někdo oznámí, že to byl pouze vtip, nebo že se něco zkazilo a cestu není možné uskutečnit. Asi si dokážete představit, jak jsem byla nadšená, když jsem to poprvé uslyšela. Smála jsem se, jako bych si dala nějaký kouzelný prášek, půl noci jsem probdila, celý svět byl tak nádherný a růžový a všechny jsem milovala. V tu dobu to ještě nebyl schválené od učitele a já si říkala, že si nebudu dělat žádné falešné naděje, ale i tak jsem se tomu nedokázala ubránit.

Abyste tomu rozuměli, nejspíš víte, že jsem zapojená do programu DofE, čili v programu Cena vévody z Edinburghu (více informací zde). Jedním z mnoha úkolů, které musíte ve zlaté úrovni splnit, je právě expedice, zakončená nějakým projektem či cílem, kterého dosáhnete. Nejprve se měla konat expedice do Kyrgyzstánu (už jenom dle tohoto si můžete udělat trochu obrázek o našem učiteli, který tento projekt vede, zároveň je to i můj učitel češtiny a dějepisu a zažívám s ním opravu zajímavé hodiny a chvilky), z čehož jsem opravdu moc nadšená nebyla. Jelikož expedici je možné podniknout kamkoli si zamanete, tajně jsem si přála jet do Japonska, ale ani jsem to nezkoušela navrhnout, protože mě nenapadlo, že by někdo stál o expedici právě do této země, možná nanejvýš tak jeden člověk.
Ovšem pak jsem jednoho krásného dne byla oslovena s tím, že tři lidi shánějí další členy do vlastní expediční skupiny. Do expediční skupiny do Japonska. A že slyšeli, že mám Japonsko ráda, tak jestli bych se nechtěla přidat.
Co je toto prosím za otázku.
A dál to pokračovalo tak, jak jsem popsala již v úvodu.
Přišlo to tak zčista-jasna, tak strašně moc náhle a rychle. Nikdy, NIKDY bych si ani nepomyslela, že bych měla možnost jet do Japonska ještě během gymnázia. Mám pocit, že žiji v nějakém snu. Plní se mi má největší přání, tak úplně samovolně, život mi to vše servíruje na zlatém tácu a já se vlastně ani nesnažila. Tak by mě zajímalo, co za to, protože co jsem si za svůj krátký život prožila, tak vždycky to funguje na principu něco za něco. 

A nebo je to prostě můj osud. Když to přichází všechno tak samo, dává mi to sílu a naději dál pokračovat v tom, co mě baví, a nedbat na společností ovlivněné názory ostatních, beztak mi akorát závidí, že jsem si dokázala najít smysl mého života a něco, čemu bych svůj život chtěla zasvětit, čemu se věnovat a něco, pro co mám opravdu zapálení. Vím, kam chci jít. Nechci se nechávat pořád ovlivňovat nároky společnosti, tím, co po mně chce okolí, to očekávání, že se stanu doktorem, zubařem nebo chemikem, když mám tak pěkné známky. Celý svůj jediný život promarnit tím, že jej budu žít v podstatě pro ostatní. Kteří to nakonec stejně nedokáží ocenit a skončím nešťastná. Jako zahořklá stará ženská, která si všechno uvědomila moc pozdě, nebo se nechala strhnout proudem vysokých nároků ostatních a touhou po zavděčení se ostatním, čehož stejně nikdy nedosáhnete, můžete být pochváleni pouze a jenom sami sebou, nikdo to nebude nikdy cítit tak upřímně, jako vy sami k sobě samým. Zní to hrozně sobecky, ale nakonec je v životě každý úplně sám, tak ho nežijte pro ostatní, ale dělejte to, co vás opravdu baví, co cítíte, že je schopno váš život naplnit. Že nebudete ve stáří litovat.

(Doufám, že chápete, že tím rozhodně nechci říct, abyste ostatním nepomáhali a pod. :D ! To právě naopak, pomáhejte ostatním, buďte milí a dobrosrdeční, čestní, starejte se o životní prostředí. Tohle ale zrovna není pointa tohohle odstavce. Fajn, teď jsem tu pointu úplně zabila, gratuluji >.> )

A nebo taky ne a skončím v Praze pod mostem. A budu litovat ještě víc, I to je možný.


Určitě jste si také všimli, že jsem úplně změnila design blogu, snad (určitě) k lepšímu, za velké pomoci Chi, opět. (Dobře, udělala to celé ona sama, nebudeme si tu nic nalhávat :D . ) 

!!!Jinak jsem si založila facebook, zatím tam toho moc nemám, ale to se brzy snad změní, budu vás tam informovat o nových článcích, receptech, nebo přidávat i různé zajímavé odkazy, události a pod. A také mám už nějakou dobu založený ask, tak pokud by měl někdo jakékoli otázky (ohledně jídla, surovin, anime, veganství, mé osoby...), tak se zeptejte :) .