Leden 2016

JÍDLO:
Jsem totální závislák na čokoládě (i když v poslední době se to přehouplo na závislost na cokoliv se zeleným čajem). Úplně nemusím hořkou čokoládu, za to si libuji ve všemožných mléčných a bílých čokoládách ve své základní podobě, či s různými příchutěmi a náplněmi. A nestydím se přiznat, že sníst celou tabulku čokolády někdy i dvě mi nedělá žádné problémy.
Asi si dokážete teda představit, jak těžké pro mě bylo vzdát se mléčné a bílé čokolády při přechodu na veganství, bílá čokoláda byla ta poslední věc, které jsem se vzdávala.
Jasně, v té době už bylo pár mléčných a bílých čokolád, ale žádná nebyla pro mě dost dobrá, neměla tu pravou chuť.
Po nějaké době přišly čokolády iChoc a já z nich byla naprosto unešená.
Jenže to jsem ještě nevěděla, že po nějaké době se objeví toto nebe v puse zabalené v podobě čokolády od Veganz. Co se týče čokolád, jsem fakt dost vybíravá, a tyhle splnily všechny mé požadavky. Ani nedokážu říct, která je má nejoblíbenější! Nejvíc nadšená jsem byla z té jahodové hlavně z toho důvodu, že jsem pořád hledala dobrou veganskou bílou čokoládu s jahodami, ale kdybych porovnávala chuť a ne mé překvapení, opravdu nejsem schopná říct, která by se umístila na pomyslné první příčce. Zbožňuji kokos, ale i jahody a karamelizované křupavé oříšky a s kousky sušenky byla taky skvělá (jako lázeňské trojhránky, jenom s větším množstvím čokolády :3 ).

PITÍ:
Už jsem výše psala, jak teď ujíždím na matcha čaji a všem, co má co dělat s čajem matcha celkově. Takže jsem si začala dělat téměř denně matcha latté z už připraveného mixu s kokosovým cukrem a trochou pektinu z cajovydychanek.cz, který jsem si už před nějakou tou dobou objednala spolu s mnoha druhy čaje, ale matcha latté jsem si od nich ještě nezkusila, až teď. Ve složení je napsán pouze čaj matcha, kokosový cukr a pektin, takže to není nic, co byste si nemohli udělat doma (akorát bez toho pektinu, který mi připadá trochu zbytečný tady, ale proč ne), vlastně ani nevím tedy, proč jsem si ho koupila, asi proto, že v porovnání s čistým čajem matcha tohle bylo levné a připadá mi škoda dělat si latté z kvalitního matcha prášku vyšší třídy.
No každopádně matcha latté je bezkonkurenční, nemá ani na mé oblíbené karamelové latté z kaváren. Vždycky si dám štědrou lžičku, zaliji horkou vodou do 1/3 hrnku, pak si ohřeju sojové mléko (protože se nejlépe vyšlehá, pak to ještě jde i z mandlového) a vyšlehám v praktickém šlehátku na pěnu z IKEA, hrnek pěnou doliju a můžu popíjet u seriálu.

KOSMETIKA:
U oddílu s s jídlem jsem se už stačila rozplývat nad kokosovou čokoládou. Takže se přiznávám, že kokos-ať už vůni, či chuť, zbožňuji. A tenhle sprcháč je naprosto úžasný, používám ho i jako šampon, protože mi po něm tak pěkně voní vlasy po kokosu, že bych si je nejradši snědla, nebo alespoň k nim čuchala celý den.

ANIME:

zdroj

Na anime, mangu, nebo jiné další seriály a knížky teď bohužel není moc času a obávám se, že ho už víc ani nebude.
Ale i přes mé intenzivní mimoškolní studium japonštiny a přípravu na expedici jsem si tenhle měsíc vyhradila nějaký ten čas i na shlédnutí alespoň jednoho anime. 
Volba padla na anime s názvem Parasyte, nebo chcete-li, Kiseijuu: Sei no Kakuritsu. 
Nejdřív bych měla asi upozornit, že to není nic pro slabé žaludky. Není to žádný velký krvák, ale naturalistické to je dost. Neoznačila bych to jako přímo horor, ale o krev tam není nouze, je to spíš akční drama a sci-fi, které vás nechá napnuté od začátku do konce a chrlí na vás jednu filosofickou myšlenku za druhou. Pokud jste viděli, nebo alespoň znáte anime/mangu Tokyo Ghoul, začátek vám určitě bude připadat dost podobný, ale po pár dílech z toho jsou dva celkem odlišné příběhy, za mě bych řekla, že je trochu lepší Parasyte. Hlavní postava Shinichi je mnohem více propracovaná, než hlavní postava v Tokyo Ghoul-Kaneki. Shinichiho osobnostní vývoj probíhá postupně, pomalu, na konci se z něj pak stává naprosto jiný člověk, než kterým byl na začátku. Jak Shinichi jako člověk začíná ztrácet svou lidskost a naopak Migi jako parazit bez emocí začne získávat některé lidské vlastnosti. Kromě, dle mého názoru, skvěle propracované hlavní postavy byl celý příběh skvělou satirou na dnešní lidskou společnost. Navíc se bude určitě moc líbit všem vegetariánům a veganům, protože všechny tyhle myšlenky byly velice podobné s vegetariánskou a veganskou filosofií. Věci jako co odlišuje člověka od zvířat, co to znamená být člověkem, jestli by se měli parazité=jiné formy života odlišné od lidí-zabíjet, myšlenky typu že všichni se snaží nějakým způsobem přežít a podobně.
Celkově tedy tohle anime označuji za dosti epické, rozhodně to není nic pro děti, dokonce je tu milostný vztah mezi Shinichim a Murano mnohem více rozvinut, než byste čekali a poslední díly rozhodně překvapí v mnoha směrech.

(Ono to není až tak těžce filosofické a ty myšlenky taky nejsou nějak extrémně originální, neočekávejte, že by se v každé větě rozebíral smysl života. Ale v porovnání se současně vydávanými anime a mangou je tohle taková příjemná perlička s trochu hlubší myšlenkou.)

HUDBA:
Vždycky se nějak stane, že si vždycky tak na jeden měsíc oblíbím jednu písničku, tu pak poslouchám pořád dokola a pak na její místo nastoupí jiná a takhle je to pořád. Tak tenhle měsíc to byla tahle. (I ostatní písničky této zpěvačky jsou moc pěkné.)

NOVINKA:
Jsem ráda, že tohle nepíšu v ten den, co jsem se to dozvěděla, protože by tu byla kilometr popsaná stránka, kde jenom prskám síru a zároveň propadám hluboké depresi a zklamání. Navíc mám ohledně tohoto teď celkem odlišné pocity, co jsem absolvovala expediční workshop tyto jarní prázdniny.
Na instagramu jsem s tím už v krátkosti svěřovala, ale tady se trošku víc rozepíšu do detailů, nebo se o to alespoň pokusím. I když ono není moc co psát. Prostě a jednoduše, expedice do Japonska se nekoná. Z té příčiny, že nikdo z DofE kanceláře s námi jet nechce. Nebo alespoň takto to odůvodnil učitel, který program DofE u nás na škole realizuje. Ale začnu od hezky začátku i s tím, jak se mé názory měnily, jelikož teď to už tak tragicky nevnímám.
Někdy v září tohoto školního roku za mnou přišli tři lidé, jestli náhodou nechci s nimi jet na expedici do Japonska. V tu dobu byla plánovaná expedice do Kyrgyzstánu a tam se nikomu zrovna dvakrát nechtělo. Což bylo něco, co by mě v životě nenapadlo, že by se mohlo stát. Ani jsem o této možnosti expedice nepřemýšlela, protože jsem si myslela, že nikdo z lidí momentálně plnících program DofE u nás na škole by o Japonsko nestál. Takže jsem se ani nepokoušela něco takového navrhovat. A samozřejmě, že je cesta do Japonska jedním z mých největších životních snů.
Takže jsem byla ohromně překvapena, když mi taková možnost doslova spadla do klína, bez mého sebemenšího přičinění. Dokonce i učitel vedoucí tento program u nás na škole souhlasil, i když odmítal mít s tímto naším nápadem cokoliv společného už jenom z toho důvodu, že k Japonsku moc neinklinuje a tudíž nemá zájem s námi jet co by přihlížející člen expedice, který na ní musí být vždy přítomen, protože expedici hodnotí a je případně jako pomocná ruka při nějakých vážných situacích. Šlo to až moc hladce. A ještě nikdy se mi nestalo, že by mi takhle snadno naskakovaly takové přímé příležitosti, většinou ke svému cíli dojdu jen díky tvrdé práci, cílevědomosti a žádnou přímou cestou, ale různými oklikami, které jsou dosti strastiplné. Takže jsem si na začátku zakázala tomu věřit, ale to je jasné, že jsem prostě naivní holka, světem a realitou nepolíbená, takže jsem tomu časem věřila víc a víc, až jsem byla přesvědčená, že jde už o jistou záležitost, protože jsme měli už vymyšlený i program, cíl, cestu, další nezbytnosti jako třeba jídlo, ubytování, dopravu a různé kartičky a tak. Taky jsem se začala učit japonštinu jako blázen, spala kvůli tomu jen pár hodin denně... Mou rolí v našem expedičním týmu byl totiž překladatel a co se člověk může naučit za 5 měsíců. Takže jsem se to snažila do sebe nacpat dost neefektivně a násilně, pod stresem.
A pak najednou, jen tak mimo řeč, mi onen učitel prozradil, že do Japonska se vlastně jet nemůže. Že není nikdo, kdo by tam s námi chtěl jet.
Nechci, aby to vyznělo, že jsem nějaká rozmazlená holka, která dostane vše, co si zamane. Kdyby ten návrh byl odmítnut hned na začátku, tak bych to vůbec neřešila, protože jsem s tím počítala. Jenže když to bylo odmítnuto ve finálních přípravách, ještě s takovým hloupým argumentem, to mě fakt zklamalo. Zklamal mě ten učitel, který má sice pěkné řeči o tom, že je možné všechno, že v životě můžeme dělat cokoliv (ale za nějakou cenu), že na DofE expedici můžeme jet kamkoli..., ale v praxi mi názorně ukázal, že to jaksi nefunguje.
Toho učitele mám pořád ráda, myslím, že je to fajn člověk, i když někdy jeho myšlenkové pochody moc nechápu a jeho systém výuky a života ještě víc. Ani jsem na něj nebyla naštvaná, když se na to takhle koukám s časovým odstupem. Byla jsem naštvaná na něco, co nevím, jak pojmenovat, možná osud, zákon schválnosti, REALITA...ono není nic horšího, než falešná naděje.

O jarních prázdninách jsem pak dost s nechutí jela na pětidenní expediční workshop. Plánuje se totiž jet do Malého Tibetu/Ladaku/severní Indie/Himalájí se dvěma vozíčkáři. Což zní dost podivně a nebyla jsem z toho zrovna nadšená. Původně jsem do Tibetu jet chtěla, dokonce jsem to jako expedici navrhovala, ale v té době pro mě prostě nic lepšího než Japonsko už prostě nebylo.
Těch pět dní v Domaslavi mi dost otevřelo oči. Za prvé jsem si uvědomila, jak chabá byla organizace a naplánování naší expedice do Japonska. A že do Ladaku vlastně jet chci. Protože jestli přežiju tři týdny s vozíčkáři v Himalájí s tím, že jsem na žádných horách v životě nebyla, tak už přežiju vše. Do Japonska určitě někdy pojedu sama, bude to určitě lepší, než se tam dohadovat s dalšími sedmi lidmi. Ale do Himalájí, to bych si sama v životě netroufla. Bude to obrovská životní výzva, mám z toho strach už teď a moc si nevěřím, zároveň se tam ale moc těším po tom, co jsem se dozvěděla něco víc o tibetské kultuře. A bude to úžasný. Už jenom kvůli těm dalším skvělým novým lidem, které jsem potkala. Překvapuje mě, že si vlastně začínám užívat potkávání nových a zajímavých lidí, což byla ještě nedávno má největší noční můra. Každý člověk s sebou nese jiný příběh, každý je jiný, každý se chová jinak a s každým je třeba mluvit jiným způsobem a o jiných věcech, někdo se s vámi hádá a někdo vám přitakává, někdo vás obdivuje a k někomu zase vy vzhlížíte...(jéé to jsem zase odbočila někam jinam :D ). Jeden z vedoucích naší expedice, Štěpán, je ohromě sympatický člověk, sálá z něho taková zvláštní mystická vnitřní vyrovnanost a klid, už jenom taky kvůli tomuto člověku bych tam chtěla jet, chtěla bych si s ním více popovídat.
Budeme lézt před hory a údolí, navštívíme tibetskou sluneční školu s českými dobrovolníky, zpívat buddhistické mantry s mnichy v klášterech, přespávat u místních, ochutnávat zdejší tradiční jídlo (a bez obav, že bych se nenajedla, jelikož téměř vše bude veganské, nebo alespoň vegetariánské-počítám s tím, že ne vždy bude možné zůstat veganem v Himalájích, v těchto podmínkách si prostě nebudu moct vybírat). Dokonce jsem si dneska koupila takovou tibetskou mouku tsampa, pro kterou jsem letěla hned po škole, protože jsem v dokumentech promítaných na workshopu viděla, že to tam často jí smíchané s čajem do takové koule a nabírají si to rukama. A voní to jako kinako (má oblíbená japonská mouka z pražených sojových bobů :3 ). A aby toho nebylo málo, dokonce žádáme o oficiální přijetí u samotného Dalajlámy! To je lepší, než japonský císař, no uznejte. Snad to vyjde. Akorát mě trochu vyděsily všechny ty možné příznaky vysokohorských nemocí, ale to se nějak zvládne. A pokud by byla expedice úspěšná a já stihla ještě splnit akci s pobytem, získanou zlatou cenu by mi pak předával sám princ William! Víc prestižní to už snad být nemůže.
(Kdybyste se chtěli o programu DofE dozvědět víc, tady je odkaz na oficiální stránky, nebo pokud byste měli zájem, můžu napsat speciálně článek ;) )
Takže i když jsem nejprve propadala dost velkým depresím, došla jsem nakonec k závěru, že je to vlastně dobře a mělo to takhle být. Ono vždycky všechno dobře dopadne a pokud se má něco stát, tak se to stane, i když třeba trochu jiným způsobem, než vás to hned napadne. A hlavně to chce trpělivost, ono to nepřijde taky úplně samo, musí se tomu pomoct a je třeba projevit taky nějakou tu iniciativu.
To Japonsko bylo moc na rychlo a upřímně se mi trochu ulevilo, protože jsem nebyla nucena tak moc se učit. Samozřejmě se samostudiem japonštiny stále pokračuji. A taky nikam neuteče, určitě tu Japonsko ještě pár let bude a jsem si jistá, že se tam někdy dostanu, dokonce třeba i za lepších podmínek. To už snad budu umět něco kváknout a budu moct začít sbírat strašidelné legendy, učit se keramiku a wagashi od mistrů a normálně se domluvit bez zbytečného stresu navíc.
Ono je fakt na nic, když to vypadá, že se vám už plní vaše velké sny, a pak se to najednou celé zbortí. Ale ono to stálo už na dost vachrlatém základu. A když se vám sny boří, neznamená to, že už nikdy nedostanete příležitost je uskutečnit. Jenom je prostě třeba zvolit jinou cestu. Místo toho se vám naskytne něco jiného, co je vlastně už začátkem té nové cesty, pomocí které můžete k vašemu cíli dojít, i když se nejdřív zdá, že to s tím zrovna moc nesouvisí. Je třeba mít otevřenou mysl a sahat po všech příležitostech, které se vám nabízí a neházet hned flintu do žita, zkoušet nové a nové způsoby, jak dojít k cíli, protože není jen jeden správný způsob, ani žádný špatný, každým způsobem byste měli nakonec dojít k vašemu snu a najít váš smysl života, pokud je to vaším osudem a má to tak být.
Teď tu píšu více méně pozitivní slohy, ale pak budu zase někde brečet v koutku, jak se mi to všechno pořád kazí, nemyslete si, že pořád přemýšlím takhle pozitivně :D.

A počítám s tím, že pokud se z Himalájí vrátím a neumřu tam někde na otok mozku, bude ze mě úplně jiný člověk. Ale těším se na to.

A jen tak mimochodem, jak jsem se už výše zmiňovala, začala jsem se už před pěti týdny učit japonštinu. No, moc toho zatím neumím, ale jestli mi to půjde, mohla bych napsat článek o tom, z čeho se učím a jak se učím, udělat třeba nějakou recenzi na učebnice, které jsou dobré na co a naopak zase na co jsou které špatné. Protože mě samotnou štve, že si koupím nějakou učebnici a až po pár naučených kapitolách zjistím, k čemu se hodí a k čemu jsou zase k ničemu, je to trošku ztráta času.