Japonsko




Konečně vám můžu odhalit to tajemství, které jsem musela skrývat asi 3 měsíce a povím vám, že to bylo opravdu těžké, protože už od začátku jsem z toho byla nadšená i vyděšená a chtěla jsem se pochlubit, podělit se o zážitky a taky si postěžovat co nejdřív, dokud to všechno nezapomenu. Ale až teď s tím můžu vyjít na světlo, což je na jednu stranu dobře, protože jsem se za tu dobu stačila tak nějak uklidnit a taky to bude napsané všechno v jednom článku, i když určitě na třičtvrtě věcí zapomenu a rozhodně po mně nechtějte popsat, co jsem jaký den všechno dělala. Ale i tak tohle bude pekelně dlouhý článek, kdybych se rozepsala ještě o trochu víc, tak by z toho mohla vzniknout i kniha. Fakt bych sem nejradši ale šoupla jenom fotky, protože stejně si určitě všichni prohlídnou jenom tohle a takovou slohovkou si nebudou krátit život :D.

Určitě vám došlo, o co se jedná, už jenom podle úvodní fotky. Ano, byla jsem v Japonsku. Ale ne jenom tak, sama, koukat na památky. Bylo to mnohem lepší.

Při proklikávání internetem jsem narazila na facebookovou stránku televizního pořadu tokijské televize Who wants to come to Japan. Jde o to, že vybírají cizince, kteří při nejlepším ještě v Japonsku nebyli a Japonsko mají rádi a dělají něco zajímavého spojeného s japonskou kulturou, jak s tou tradiční, tak klidně i s tou moderní. A pokud vás vyberou, tak vás vezmou na něco kolem čtyř dnů do Japonska, vše zaplatí a budou vás tam natáčet a udělají vám program podle toho, kam byste se chtěli jít podívat, koho potkat, co dělat, samozřejmě musí být ale většina z toho spojená s tou činností, se kterou jste se do toho programu zapojili.

Když jsem to viděla poprvé, říkala jsem si, že já soutěže, které jsem chtěla vyhrát, nikdy nevyhrála a navíc jednou z podmínek pro přihlášení je natočení videa (což být nemusí, ale člověk s tím má mnohem větší šanci na úspěch) a to já neumím a je to moc práce navíc, které jsem v té době při uzavírání známek a závěrečných expedičních příprav do Malého Tibetu měla až až. Pak mi ale po nějaké době poslala jedna dobrá duše do zpráv odkaz na tu samou stránku a že ať to zkusím. Tak jsem si nakonec řekla, že holt jo, i když to zase dopadne jako těch mnoho předchozích pokusů vyhrát nějaký giveaway nebo cestu do Japonska či studijní pobyt v Japonsku.

Tak jsem si za slib postavení svatyně najala kamarádku s železnými nervy na natočení videa a druhou geniální angličtinářku na přeložení slohu. Až na to, že při natáčení videa jsem použila špatnou mouku a výsledné ičigo daifuku chutnalo dost hrozně a dlouho jsem se s těstem při obalování jahod prala, což naštěstí na videu poznat nebylo, tak jsme s výsledkem byly celkem spokojené. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli jsem zrovna zvolila tuto sladkost dobře, protože tohle je snad to nejpopulárnější a nejjednodušší, co existuje. (A mně se to podařilo zkazit.)
Nedávala jsem si moc naději, nebo teda - snažila jsem se nedělat si naděje, abych pak zase nebyla zklamaná.

Za týden mě vybrali do dalšího kola, do užšího výběru. Skoro jsem se zadusila rýží, když mi to paní překladatelka ze Slovenska oznamovala. Byla jsem tak šťastná, ale pořád jsem tomu moc nevěřila. Druhé kolo prý znamená to, že k nám domů za týden přijede pan kameraman s panem režisérem z Japonska a já jim něco předvedu, oni to natočí a pak se podle těch videí bude vybírat v dalším kole. Jak se termín jejich příjezdu blížil, radost se postupně měnila v paniku a deprese a proklínání samy sebe za to, že nepřemýšlím nad tím, kam se upisuji. Den před tím jsem jistě musela všem lézt na nervy.

Ten den, kdy měli přijet, mně chtěli překvapit, což se jim výborně podařilo, jelikož já od brzkého rána uklízela jako blázen a v 11:00 byla pořád v pyžamu, když zazvonili. Myslím, že jsem první dojem zvládla na jedničku :D T_T . Kromě pana režiséra a pana kameramana přijela ještě samozřejmě paní překladatelka ze Slovenska a pak ještě jeden pán z Maďarska se svou partnerkou Japonkou, kteří fungovali jako pomocné ruce během i po natáčení, pořád po mně umývali nádobí (něco takového bych potřebovala na trvalo :D ) a za kamerou sloužili jako psychická podpora. Nakonec jsme natáčeli až do 22:00, nic tak psychicky a fyzicky náročného jsem ještě nezažila, takže respekt všem hercům a herečkám, všem kameramanům a režisérům. Super ale bylo, že po čtyřech hodinách jsem se už tak nějak uklidnila a přestala se klepat a potit, takže alespoň záběry z druhé poloviny dne byly snad použitelné. Moje vyjadřovací schopnosti jsou už tak dost zlé, když se do toho ještě přidá kamera a lidé, které vidím prvně, tak je to pro mě smrtící kombinace. A pro režiséra a kameramana to bylo určitě smrtící taky. Ale jinak mě překvapilo, jaké štěstí jsem na všechno měla, nemůžu tomu uvěřit, že mně, takovému nemotornému smolaři, se nakonec, když se to všechno sečte a zaokrouhlí, nějakým zázrakem povedlo. Nejdřív jsem udělala pohankové dango s naším domácím medem a kinako (sojová pražená mouka), to mělo úspěch asi největší, prý to pan režisér tajně užíral, když jsem sháněla babi, aby nás vzala do lesa ke včelám. Což bylo dost vtipný, procházet se po vesnici s Japoncema a kamerou za zády. A s babi, která moc nechápala, co se to vlastně děje. Japonci měli hroznou srandu z toho, že babi řídí terénní vůz, následně pak vyšlo na jevo, že pan režisér má ze včel strach.
Pak jsem dělala daifuku plněné nejrůznějším ovocem, vyžádali si i jedno rajčatové, které jsem teda neochutnávala, ale táta říkal, že to bylo dobrý, ale táta sní všechno, takže těžko říct. Jelikož jsem měla v plánu pouze borůvkové, musela jsem přepočítat recept. A protože já počítat neumím, spočítala jsem to špatně, ale i tak se to těsto zázračně povedlo. Dokonce jsem si při vážení s úlevou setřela pot z čela, když mi má poslední mouka, kterou jsem měla, vyšla na gram přesně. Pak jsem ještě vařila tmavou a bílou fazolovou pastu (košian a široan) a nakonec ještě považovali za velmi komické vařit černé fazolové boby s rezavýma hřebíkama, takže jsem dělala ještě tohle, což se teda moc nepovedlo, protože to místo toho, aby to chemickou reakcí zčernalo, tak to zmodralo (neměla jsem po ruce recept, takže jsem si tipovala, jak by to asi mohlo být, tohle zpaměti uvařit nedokážu, protože to dělám jen jednou do roka a navíc ten proces trvá celkem 3 dny), tak si to taky natočili. Jo a ještě jsem jim ukázala zelené javorové listy ze sladké fazolové hmoty nerikiri.
Do natáčení pak kromě babi ještě zapojili zbytek rodiny (jediné bratrovo štěstí, že byl zrovna se školou v Anglii), pili jsme spolu čaj a taky jsme jim předvedli menší rodinné drama, když došlo při konverzaci na téma, co půjdu studovat a čím bych se chtěla jednou živit.
Celkově ten den nebyl tak katastrofální, jak jsem si to představovala, užila jsem si to, všichni na mě byli hrozně hodní a hlavně trpěliví, táta si hrozně oblíbil onu Japonku z Maďarska, protože si s ním povídala v Němčině a sestra do teď umí říct ,,Nippon ni ikitai".


Teď jsem měla čekat, až se něco rozhodne. Buď mě nevyberou vůbec, nebo klidně do týdne, nebo až klidně za půl roku, pokud se něco podobného v tomhle programu zrovna právě objevilo.
Za týden pak přijeli k nám domů a že mě vybrali. A že za dalších pár dní jedu teda do toho Japonska. Tak jsem byla trochu v šoku, hrozně šťastná... ale v šoku. Takže když se mě ptali, kam bych se chtěla podívat, koho potkat a co vyzkoušet a ochutnat a co se naučit, moc toho ze mě nedostali.
Celou dobu jsem byla totiž připravená na to, že i kdyby se to třeba povedlo, tak se něco prostě pokazí, jako je tomu pokaždé. Nejvíc připadalo v úvahu, že čas, ve kterých bych tam měla možnost jet, by se kryl s expedicí do Himálají. A samozřejmě bych mnohem radši jela do Japonska, ale v Himálajích je spousta peněz a spousta času a energie.
Ale ono to vyšlo. Nekrylo se to s Himálajemi a ani s kurzem první pomoci, na kterém jsem také musela být, jelikož jsem v naší expediční skupině zdravotníkem.
Navíc se mi podařilo úspěšně přemluvit mámu, aby se mnou jela, protože mi v té době ještě nebylo 18 a musel tedy se mnou jet jeden z rodičů, samozřejmě také zdarma, stejně jako jsem to zdarma měla já (letenka, ubytování, doprava, jídlo, mámě dokonce zaplatili i pas, který si musela dělat narychlo). V téhle době chtěl být každý mým rodičem, za to moji praví rodiče by mě raději neznali.
.
.
.
.
A teď už k samotnému Japonsku. Letěli jsme s FinnAir, takže nejdřív z Prahy do Helsinek a z Helsinek pak do Tokia/Narity. Z letiště jsem měla fakt strach, jak z papírování a průchod přes kontroly, tak i ze samotného letu, protože jsem letadlem letěla poprvé a mám fakt obrovský strach z výšek. Nakonec šlo všechno hladce a zjistila jsem, že po dosáhnutí určité výšky závratě zmizí. Akorát teda v letadle podávali nehorázně hnusný jídlo, navíc neměli žádnou bezmasou možnost výběru, takže jsem tam vyjídala přílohu.

Na letišti na nás pak čekala téměř nová skupina. Jen pan kameraman zůstal stejný. Pan režisér se skvělým jménem Joda byl ještě hodnější, že ten předchozí, asistentka Ajaka byla taky strašně moc milá, stejně jako překladatelka Jasuko, která žila několik let v Česku a je trumpetistka.
První den jsme jeli šinkansenem do Kjóta, což teda nepovažuji za tak úžasný zážitek, jak je to tady všude popisováno. A ochutnala jsem tam ve svém bentu tu úplně nejodpornější věc na světě - japonskou hořkou zelenou papriku. První jídlo, které nenávidím, ať je upravené jakkoli. V Kjótu jinak probíhalo celé natáčení, kromě jednoho dne, kdy jsme jeli na Šikoku. Zbytek dne jsme měli naštěstí volno, akorát večer jsme si šli všichni dát okonomijaki, což jsou takové placky plněné a posypané vším možným, které si doděláte na plotýnce uprostřed stolu. Kromě několika druhů těchto placek jsme měli ještě jakisoba=smažené pohankové nudle a ještě další věci. Měla jsem úplně nejlepší pití na světě, umešu se sodou a pak taky japonské pivo, které bylo sice dobré, ale takové nevýrazné a slabé.





A teď se všechny dny budou tak nějak slívat dohromady. Natáčení bylo 5 dní a další 2 dny jsme si s mámou přidaly, už v Tokiu a za naše peníze.
Dělala jsem, viděla jsem, zkusila jsem a zažila jsem toho tolik, že ty dny už takhle zpětně nedokážu odlepit od sebe. Natáčelo se vždycky od rána do večera s občasnými přestávkami na jídlo, což často bylo něco ze supermarketu. Což není stěžování, protože ta jejich hotová jídla byla prostě výborná, úplně nejlepší bylo kombu onigiri, které jsem jedla prostě pořád a další stálicí bylo karamelové kávové mléko, které chutná dobře jenom když ho pijete brčkem. Ještě k tomu pití, strašně se mi líbí, jak se tam všude prodává milion druhů čaje. NORMÁLNÍHO ČAJE. Žádného odporného slazeného hnusu, jako to je u nás. A taky ty jejich sladké vody jsou výborné, protože když si koupíte určitou příchuť, tak tu příchuť ve většině případů prostě dostanete. Když si koupíte broskvovou vodu, tak to fakt chutná jako broskev. A není to přeslazené.










Seznámila jsem se s tak úžasnými lidmi, umělci a mitry japonských sladkostí, kteří mě naučili tolik věcí za tak krátkou dobu...fakt si toho neskutečně cením, že byli vůbec ochotní mě tam přijmou a bavit se se mnou. Pan Toru Ota mně nechal být v jeho nádherném domě s krásnou mechovou zahradou, ve které se mě pokoušel trošku naučit, jak se o takovou zahradu stará. Což bylo dost zajímavé, protože ty japonské zahrady vypadají přírodně, ale ve skutečnosti je tam pořád někdo zastřihává tak, aby byly krásné ze všech stran a nebyly tam žádné zbytečnosti. Ten dům byl takový ten typický japonský, velmi jednoduše vybavený, s voňavým tatami na zemi, posuvnými papírovými dveřmi a se spoustou místností, ve kterých bylo opravdu krásné tlumené světlo, dokázala bych tam celý den sedět a jenom koukat na ty stíny. Pověděl mi spoustu věcí o wagaši, jakou má spojitost s filosofií, historií, literaturou, přírodou... taky mi paní Kristýna ukázala zkrácený čajový obřad (snad si jméno pamatuju dobře, hrozně mě vyděsilo, když jsem ji pozdravila japonsky a ona na mě začala mluvit česky :D ) ukázala čajový obřad, při kterém jsem ochutnala sladkosti pana Oty (konaši ve tvaru sakury (konaši je hmota, se kterou se pracuje podobně, jako s nerikiri a je to Kjótská záležitost), pak takové "plněné sušenky, které nevím, jak se jmenují", cukrové sladkosti higaši a taky minazuki, trojúhelníčky s azuki fazolemi nahoře, které se jí právě na 30. června, což je den, který půlí rok na polovinu, myslím teda) a dokázala zapomenout všechno, co mi bylo před tím řečeno, že se má při takovém čajovém obřadu dělat a jak se chovat.
Večer jsme pak šli na slavnost, která byla celá v podstatě o očištění a bylo to naprosto kouzelný. U vchodu pod bránou byl velký spletený kruh, kterým se prošlo několikrát do osmičky, jedno očištění. Pak jsem na papírového panáčka napsala své jméno a věk a když se setmělo úplně, přišli mniši, zpívali a házeli ty papírové panáčky do řeky pod nimi, při tom pak v řece planuly pochodně se dřívkama také se jmény lidí, taky ve smyslu očištění.












Pak jsem měla nakreslit a vyrobit dvě wagaši z konaši - jedno jako inspirace ze zahrady a další z téhle slavnosti. No, hrůza převeliká, nebo teda alespoň já s tím nebyla moc spokojená a slyšet od všech samé džózu mi moc sebevědomí teda nepřidávalo, protože těžko říct, co si o těch mých patlanicích opravdu mysleli. A když se mně tam vyptávali na různé věci a chtěli po mě samá moudra, tak ze mě vždycky něco vypadlo a nevěděla jsem, jestli to bylo dobrý, a nebo jestli jsem právě ze sebe udělala největšího idiota na světě. Podle tváří kolem to vypadalo tak, že to bylo dobrý, máma vzadu zase posunky naznačovala, jaký jsem idiot a že by mi nejradši zašila pusu. (Zajímavé je taky hodnotit jídlo, které jím prvně v životě...tipla bych, že už si tam nikdo nepamatuje, jak se česky řekne děkuji dobrý den, ale slovo dobrý si pamatují stoprocentně, protože to jsem neustále používala k popisování čehokoli :D ). Čeho si ale hrozně moc cením je odezva pana Oty, protože mi vždycky řekl věci, které dělám špatně a které dobře a za něco mě pochválil a pak mi poradil, jak příště některé věci udělat zase lépe.
Taky jsem dostala natsumikan, taková velká mandarinka/citron/pomeranč/grep, ve které bylo uvnitř křehké a naprosto výborné želé. Tenhle citrus si prý pěstují sami a tohle želé z něj si prý nechává dovážet japonský císař.

Vsuvka: Co mě okouzlilo bylo to, jak všechno vypadá hrozně jednoduše a zároveň je to neskutečně složitý. A jak dávají pozor na sebemenší detaily, i na ty, které nejsou vidět. A jak se hezky starají o věci, že i pomalu 100 let stará bambusová naběračka na zelený čaj vypadala jako nová.

Taky jsem dostala milion dárků, kromě jiných třeba pyžamo s králíkama nebo knížku o čajovém obřadu, kterou pan Ota napsal.

Pak jsme byli na večeři společně s některými pracovníky z obchodu Oimatsu Kitano, který vlastnil pan Ota, a také se současným majitelem. Zase tam byla spousta jídla a strašně mě překvapilo, že všichni respektovali fakt, že nejím maso a jak mě hned přijali mezi sebe a byli všichni přátelští.
V noci jsme pak ještě šli do onsenu (horkých lázní), ve kterých jsem se cachtala přes půl hodiny a pokoušela se vyluštit nápisy na cedulích všude kolem. Když se mi pak začala fakt ukrutně točit hlava, rozluštila jsem upozornění, že tam člověk může být jenom 15 minut.
Super na onsenu je, že i když umíráte venku vedrem a vlezete si do 40° vody, pak vám po opuštění koupele bude připadat okolní teplota dosti chladná po zbytek noci.
Spali jsme v mini rjókanu, který vlastní kamarádka pana Oty.

Další den jsme jeli na Šikoku, kde jsme navštívili obchůdek a dílnu mistra forem na sladkosti, které se jinak nazývají buď kašigata nebo kigata. Lidí, kteří v Japonsku dělají wagaši je opravdu málo, naopak velká spousta lidí dělá evropské sladkosti a dorty. Lidi, kteří ručně vyřezávají tyto dřevěné formy, byste už spočítali možná na prstech jedné ruky. Pokud se vůbec tyto formy vyrábějí, tak už jen většinou strojově, sériově, bez duše. Ale levněji a rychleji. (Sice to záleží na vzoru a velikosti, ale mistr průměrně dokáže za 1 den vytvořit 4 malé formy s jednoduchým vzorem a velká forma trvá několik dní. Měl neskutečně pořezané ruce.)
Tenhle pán vypadá snad ještě více vážněji a seriózněji, než pan Ota, ale oba jsou strašně vtipní a říkají jeden vtípek za druhým :D . A když jsme se loučili, dostala jsem sadu s jednou dřevěnou formou na higaši ve tvaru karafiátu spolu se špachtlí a trojhrannou tyčkou na nerikiri, pak další formu ve tvaru vějíře na nerikiri, formu na pečené manju a formu na hiyoko (sladkost ve tvaru kuřátka). Nechci ani vědět, jakou to mělo dohromady cenu. Jo a ještě strašně moc dobrý melounový a borůvkový daifuku.

Jeho dcera je ten nejusměvavější člověk, jakého jsem kdy viděla a neskutečně mi připomínala mou učitelku na výtvarku, ne vzhledem, ale pocitem, který jsem z ní měla. (Dobrým pocitem :D ) Ta sice formy nevyřezává, ale vede workshopy higaši, což jsou sladkosti z cukru wasanbon, které se vyrábí právě za pomoci těchto dřevěných forem. Nejhezčí na tom je, že tyhle sladkosti může dělat úplně každý, dítě, dospělý, staří, lidé zruční i ti méně šikovní. A pokaždé to bude vypadat krásně.
A měla moc hezký domeček, tak správě "divný", měla tam paletový nábytek, vyšívané prostírání a obrázky a na stěnách a stropech naplácané naprosto náhodné věci a ze stropu visely velké barevné žárovky.
Šikoku je kromě wasanbodu a sojové omáčky hlavně známé nudlema udon, pšeničnýma tlustýma nudlema. Dostali jsme je od ní k obědu studené, jednoduše připravené, pouze s omáčkou tsuju a pórkem. Naprostá dobrota, musela jsem si je koupit domů přímo odtamtud. Paní se mě tam pak ještě naprosto bez úspěchu snažila naučit srkat.











Další den byl celý ochutnávací a odpočinkový. Chodili jsme po Kjótu a já měla DOKONALÝ pohár Uji Kintoki, nebo kakigoori s maččou. Miska plná nadýchaného ledu, politá mačča sirupem, se širatama dango (rýžovými knedlíčky) a warabi moči (tohle nedokážu moc popsat, jsou to takové měkké kostičky, něco mezi želé a rýžovým těstem). V takovém vedru, které jsem nezažila ani u nás minulé léto (a prý to byl jenom začátek, je to ještě několikrát horší), jsem milovala každou klimatizaci a právě tenhle pohár plný ledu. Pak jsem si ho dala ještě jednou v jedné kavárně, tam bylo k tomu ale kondenzované mléko a led nebyl ani zdaleka tak dobrý a nadýchaný. V tom samém obchodě jsem měla ještě úplně nejlepší mitaraši dango, grilované rýžové knedlíčky polité sladko-slanou omáčkou.
Taky jsme šli do čajovny Kagizen Yoshifusa, jediný název podniku, který si pamatuju. Pokud budete třeba náhodou někdy v Kjótu, určitě to tu navštivte. Kromě spoustu jiných věcí tu mají hodně známé kuzu kiri, nudle ze škrobu kuzu, které plavou ve vodě s kostkami ledu a namáčíte si je nejčastěji do sirupu z černého cukru (kuromistu), ale máte na výběr také sirup z bílého cukru (širomitsu). Ten pak můžete nebo nemusíte vypít. Kuzu kiri vám přinesou okamžitě, co ho nasekají na nudle, protože je třeba ho sníst co nejdřív. Zkoušela jsem ho udělat i doma, ale nikdy se mi nepovedlo tak dobré, tak ho měli tam. Byli dokonce tak hodní, že nám ukázali, jak ho vyrábí a přinesli nám na ukázku kořen, ze kterého se škrob kuzu dělá.
Do dalšího obchodu jsme procházeli uličkami, ve kterých všude na bambusu visely barevné stuhy a papírky s přáními, protože 7.7., v den, kdy jsme odjížděly, se konal festival tanabata.
Další obchod Demachi Futaba je velmi známý svým mame daifuku, rýžovým těstem s fazolema, které je plněné sladkou fazolovou pastou. Ovšem i když je pasta uvnitř sladká, těsto kolem a fazole v něm jsou slané. Překvapivě to bylo naprosto výborné. Byla na něj obrovská fronta.

Bohužel nemám moc fotek, hlavně toho skvělého jídla a sladkostí, které jsem měla, protože i když jsem mámu zaúkolovala, aby potajmu fotila, tak se na mě vykašlala. Škoda, pokud někoho bude zajímat, jak to vypadá, tak si to bude muset vygooglit.









Ti havrani všude byli fakt děsiví, takový obrovský potvory.



















Při čekání, než si kameraman udělá ještě nějaké další záběry beze mě, jsme šli do jedné zapadlé hospůdky, kterou vedla jedna temperamentní starší dáma a dělala výbornou kávu.

Koupila jsem si jukatu i přes to, že vím, jak na bílých vypadají naprosto debilně.


Poslední den natáčení jsem pak celý den strávila se současným vedoucím Oimatsu Kitano, který mě učil spoustu technik. Fakt si pro mě vyhradil celý jediný den, věnoval se mi, připravil pro mě recepty, ostatní pracovníci mě tam strpěli...a taky byl hrozně hodný a taky s ním byla sranda.
A když jsme se loučili, tak jsem dostala další milion dárků, včetně hůlek na kinton, které si někdy sám pro sebe vyřezal, ale rozhodl se mi je dát. Víc poctěna jsem být už snad nemohla.







































.
.
.
.
Když jsme se v noci vrátili do Tokia, spali jsme v takovém tom kapslovém hotelu. Hádejte, čí to byl nápad :D .




Tokio, ať už noční, nebo za dne, je strašně obrovský. OBROVSKÝ. Než jsem si zvykla, tak jsem měla pocit, že na mě všechno spadne. Mrakodrap vedle mrakodrapu, člověk vedle člověka. Dřív mi přišla děsivá i Praha, teď, když jsem v Praze naposledy byla, tak mi připadala jako zapadákov. (Což mě přivádí k myšlence, co si musel pan režisér s kameramanem myslet, kde se to objevili, když přijeli k nám na vesnici.)
První den v Tokiu s námi díky bohu byla Jasuko. Ukázala nám, jak jezdit metrem, našla nám skříně na kufry a večer nám našla i obchod, kde měli rychlé doručování kufrů na hotely. Šli jsme do Kappabaši ulice, která je celá plná obchodů s kuchyňským náčiním, nádobím a dokonce i s uniformami do restaurací. Utratila jsem tam celé jmění a strávila několik hodin, protože i v Japonsku je těžké sehnat pomůcky na wagaši. A boží byly obchody s falešným jídlem, kdyby to nebylo tak drahé, tak si koupím obal na mobil s kari nebo s lívancema. Je to prý dělané ručně a pořádají se v tom soutěže.











Pak nás Jasuko vzala do tofu restaurace. V životě jsem tak výborný tofu nejedla. Chutnalo to i mámě a to tofu nemá ráda.





Spaly jsme v luxusním rjókanu, kde k večeři a ke snídani byla obrovská hostina s naprosto dokonalým jídlem. Jasuko pro mě po dlouhém telefonátu nakonec domluvila jídlo bez masa. Mluvím pořád o jídle, ale já prostě japonskou kuchyni fakt miluju, co se týče chutí a prezentace, tak ta Česká by se měla zahrabat někam hluboko pod zem, i když mám Česko ráda a ovocný knedlíky taky. Večeři o 12 chodech jsem do sebe nasoukala celou a odkutálela jsem se do futonu (na kterém se výborně spí, je pro mě ideálně tvrdý/měkký, z matrací u nás mě hrozně bolí záda). Kdyby mě někdo píchnul do břicha, tak by to asi letělo všemi možnými otvory ven, jak jsem byla nacpaná. Ke snídani bylo něco podobného, ovšem už jenom pouze o 7 chodech. To jsem byla schopná sníst po minulé večeři jen z 1/4. Nevím, jestli je slušné to jídlo nechávat, jestli to je normální, protože takové množství jídla by měl problém sníst i táta.






Druhý den jsme v Tokiu cestovaly samy a překvapivě to metro nakonec, když se do toho člověk dostane, není až tak příšerné.
Asi je jasné, kterou čtvrť jsem prostě nemohla vynechat.
V Akihabaře jsem šla jenom do dvou obchodů a hned bylo několik hodin pryč. Názvy obchodů vám neřeknu, ale jeden měl 5 pater a ten druhý 10.



Nejroztomilejší čokoláda

Magnety ve tvaru japonských sladkostí...





Kdybych měla ještě místo v kufru, tak tuhle vitrínu vykoupím.


Štěstěna mě neopustila ani poslední den, protože při letu zpátky nám nekontrolovali kufry, takže jsem nemusela vysvětlovat, proč mám půlku kufru plnou pytlů s bílým práškem (=rýžová mouka).
.
.
.
.

Fakt jsem si to všechno hrozně moc užila, načerpala neskutečné množství informací, inspirace a energie a propadla jsem wagaši ještě víc. Hrozně mě to nakoplo. Před tím, během toho a i po tom jsem se pořád cítila, že si to vůbec nezasloužím, nic neumím a neznám a jsem naprostý začátečník a nechápala jsem, proč mě tam vzali (asi proto, že se jim hlásilo málo lidí). Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco takového stát.
Jsem za to hrozně vděčná.
Co jsem přijela, tak trénuju všechno, co jsem se naučila, vymýšlím a zkouším nové věci, jako divá. Fakt mě to baví víc a víc, čím víc toho o wagaši vím, tím víc mě to zajímá.
Jsem za to hrozně vděčná a všem strašně moc děkuju - mistrům a televiznímu štábu, který byl u nás doma a který byl se mnou v Japonsku, speciální díky pak Jasuko, která nám dělala průvodkyni a byla k dispozici na telefonu a vzala nás do úplně nejlepší tofu restaurace. A taky všem, kteří mě podporují jak v reálu, tak po internetu, moc to pro mě znamená♥

A pokud někdo děláte nějakou činnost z japonské kultury, ať to je karate, kaligrafie, kreslení mangy, bonsai, cokoli... hned se přihlašte!!! (pokud teda stojíte o cestu do Japonska :D ) Alespoň to vyzkoušejte, ztratíte tím maximálně půl dne. Nikdy nevíte, co se pak může stát.

Navíc: Hodně často nebyla jiná možnost, než jít na klasický japonský záchod. Pokud dokážete jít na záchod třeba v lese, tak je to úplně v pohodě a není čeho se bát, vlastně mi to připadá mnohem lepší a hygieničtější, protože si nemusíte sedat na prkýnko, na kterém před vámi seděl zadek někoho cizího.

Pokud umíte japonsky nebo máte někoho, kdo vám pomůže jazykovou bariéru překonat, tak jsou Japonci v obchodech dost přátelští a upovídaní a často umí říct česky nějaké slovo.

Pokud umíte japonsky jenom trochu a jste ten typ člověka, jako já, že z mluvení v cizím jazyce s cizím člověkem máte spíš psychické trauma, než požitek, tak doporučuji nejen, že se nesnažit něco japonsky povědět, ale ani se netvářit, že nějakým větám rozumíte. A nebo to udělejte, pro vaše dobro, protože mě tam hrubou silou donutili to trochu překonat, takže jsem pak poslední den byla schopná si jít něco koupit a zeptat se na cestu.
A pokud jste introvertní a nemáte rádi kamery, ale chtěli byste se přihlásit, tak se i přes to přihlašte, protože i když po dnu plném lidí nebudete chtít vidět jediného člověka, dokonce ani svojí mámu, a budete toužit pouze po čistém tichu, tak to za to rozhodně stojí a do budoucna vás to posune dál, nebo alespoň budete pak schopní mnohem lépe komunikovat s lidmi. Pokud teda chcete, žejo.

20 komentářů:

  1. Woooooooow. To muselo být nepopsatelně skvělý. Zázraky se dějí :) Jsem moc ráda, že ti to vyšlo, moc ti to přeju ♥ Přečetla jsem celý článek a jsem z toho úplně nadšená :) tolik zážitků, dárečků, jídel.. a krásné fotky :) miluju japonskou přírodu a architekturu :) a do té tofu restaurace bych šla hned! :D Jsem fakt moc ráda, že se ti splnil sen, zasloužíš si to :) A přeji šťastnou cestu do Tibetuuu ♥ tam určitě taky posbíráš spoustu zážitků a nových zkušeností, tam bych jela hned s tebou :) pořádně si to užij a už teď se těším na článek a fotkyy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jo teda, zázraky se opravdu dějí :D ! Moc děkuju, budu se snažit tam neumřít :D

      Vymazat
  2. Zrovna dneska jsem viděla fotku na jejich Facebooku a hned sem si řikala: Ha, Eliška z České republiky, tak to je jasný! :) Vypadá to, že sis to opravdu moc užila, fotky jsou nádherný a zážitky určitě ještě lepší :)

    Taky se na mě usmálo štěstí a můj sen - podívat se do Japonska - se mi splní. Ne teda přes tenhle pořad (i když jsem už nějakou dobu přemýšlela, že se přihlásím), ale v rámci týdenní studijní stáže pro studenty z celé Evropy. Tak se moc těším a modlím se, aby se nic nepokazilo!!

    Moc si užij svoje další cestování a těším se na články! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Snad se ti to taky povede, držím všechny palce!! :)

      Vymazat
  3. Tak já se musím přiznat (prosím, nezabij mě), že jsem si daný díl před pár dny našla (a s mužem jsme koukali), takže jsem teď nadšená, že si o tom všem konečně můžu počíst :3 Říkali jsme si, jak je ten pořad neskutečně japonský... je to vlastně taková dlouhatánská reklama na Japonsko pro Japonce, klasika :D Z celého dílu musím vypíchnout tři věci:
    1) Nadšení, nadšení, nadšení... "Já to nepřečtu". Nejlepší-moment!
    1) Dali ti tak infantilně znějící dabérku, že jsme brečeli smíchy, kdykoliv promluvila :*D Nepřipadá ti? :D
    2) Tleskali jsme a dělali jsme hlasité "Óóóóó, dobře, Fumi!", když jsi jim vykouzlila tu dokonale zabalenou sladkost, přestože to nikdo nečekal :D To byl úžasný moment!
    A bylo strašně pěkný, kolik ti toho ten pán, co vyráběl formy, dal :3

    Tofu restaurace zní úžasně~

    Při čtení jsem si říkala, že se tě musím zeptat, jestli jsi jim alespoň trochu rozuměla, ale potom jsem došla na konec, tedy:
    >Pokud umíte japonsky jenom trochu a jste ten typ člověka, jako já, že z mluvení v cizím jazyce s cizím člověkem máte spíš psychické trauma, než požitek, tak doporučuji nejen, že se nesnažit něco japonsky povědět, ale ani se netvářit, že nějakým větám rozumíte.
    Já jsem si říkala, že je divné, že ty jednodušší věty neříkáš v japonštině :D

    Jsem moc ráda, že ti to všechno vyšla a užila sis to!~ Teď ještě ve zdraví zvládni ten Tibet! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh well, mám skvělé číslování, jak tak koukám :D

      Vymazat
    2. Nééé :D :D :D :D já bych se fakt nejradši propadla do země :D
      Kam se poděly všechny naše hodiny, že jsem to nebyla schopná přečíst :D :D
      Ta dabérka byla fakt hrozná, ono i v těch jiných dílech mají vždycky skvěle vybraný dabéry :D

      Já se bála, že řeknu něco špatně taky :D což je hrozná blbost, měla bych se toho zbavit, protože já se pořád bojím, že něco řeknu nebo udělám špatně.

      Čísla nejsou naši kamarádi :D

      Vymazat
    3. Ale v klidu, já tohle velmi dobře znám, taky jsem to tak vždycky mívala. Než si začnu být v jazyce jistá, prostě ho odmítám používat :D (Na přijímačkách na magistra jsem jim vysloveně řekla, že mluvit nebudu, a oni mě přijali i přes to xD)

      Vymazat
    4. A nepostnul by někdo odkaz přímo na tenhle díl té show? :) Onegaishimasu!

      Vymazat
  4. .... Ty bláho! Nemám slov, fakt! Zpětně ti gratuluji k úspěchu v soutěži a nepokrytě ti závidím celý výlet :)
    Zažila si všechno, co bych taky chtěla zakusit až se někdy ocitnu v Japonsku - ryokan, onsen, spaní ve futonu, ochutnání spousty japonských specialit, návštěva tradičního domu, návštěva Akihabary a mnoho dalšího.
    Ke čtení toho ani nebylo tolik, jak si na začátku hrozila a s tou spoustou fotek to krásně ubíhalo. Klidně bych si přečetla další postřehy pokud nějaké ještě sepíšeš :)
    Jinak sdílím s tebou názor na záchody :D už dávno mě napadlo, jak neskutečně užitečný by na veřejných místech byly.
    Takže díky moc za pěkné čtení před spaním a přeji šťastnou cestu do Tibetu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) Určitě se ti to taky někdy poštěstí, stačí jenom pro to něco udělat a pak to jde samo, pokud to tak má být :)

      Vymazat
  5. Gratulace k takovému skvělému zážitku. Zní to až neuvěřitelně. Všechno *///*
    Ale ze všeho nejvíc mě úplně dostávají ti rozkošní králíčci x'3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuu ♥ !
      Musela jsem se držet, abych ty přívěsky s králíkama nevykoupila všechny :D

      Vymazat
  6. Gratulace k takovému skvělému zážitku. Zní to až neuvěřitelně. Všechno *///*
    Ale ze všeho nejvíc mě úplně dostávají ti rozkošní králíčci x'3

    OdpovědětVymazat
  7. かわいいエリシュカちゃんへ!
    テレビ見ました。食べたことがない和菓子をチェコで試行錯誤して作っているだなんて!
    驚いた日本人が多くいたことでしょう。
    あなたに知ってもらいたい和菓子職人のweb siteがあるのでURL貼っておきます。
    多分あなたは間違いなく彼に興味を持つことでしょう。
    神奈川県横須賀市衣笠栄町1-2にあるお店、ANCHOR-ROWです。
    http://idumiya.heteml.jp/ancrw.jp/%E5%BA%97%E4%B8%BB%E7%B4%B9%E4%BB%8B
    彼の作品は驚異的ですよ。
    https://plus.google.com/u/0/photos/105678908911387497726/albums/5918077824731430945

    OdpovědětVymazat
  8. それから和菓子ではないのですが・・・・こちらもインスパイアされると思いますよ!
    美しい和風カップケーキもご紹介します
    AKINA MATSUHINA
    http://grapee.jp/en/44072
    和菓子の勉強、ぜひ続けて下さい!

    OdpovědětVymazat
  9. Zdravím z Osaky! ^_^

    S manželkou jsme se dívali na ten díl pořadu s tebou, a dnes jsem náhodou našel tenhle blog. Dobrá práce! ^_^

    OdpovědětVymazat
  10. Aussie Rules: Casino Site & App - Lucky Club
    Casino luckyclub.live Site & App. Casino is a great way to enjoy a fun gambling experience, and you can place bets and receive a bonus. The site is also

    OdpovědětVymazat