Průhonický japonský den




Hned jak mě jedna dobrá duše informovala o Japonském dnu v Průhonicích, tak na mě za chvíli už vyskočila i samotná akce a když jsem viděla, že tam bude mít stánek a dokonce i přednášku paní stojící za Japonskou domácí cukrárnou, a že je tam obrovský park a botanická zahrada, hned jsem běžela přemlouvat rodinu, aby si do Průhonic udělali výlet a mě vzali s sebou. Pravda, je to pro nás trochu z ruky, jeli jsme tam dvě hodiny, ale stálo to fakt za to.

Den předem jsem si zamluvila u paní Kláry sladkosti po tom, co jsem slýchávala, jak velké má fronty a jak rychle má vždycky vyprodáno. Ještě, že jsem tak udělala, zdržela nás totiž v Praze asi hodinová zácpa a když jsme pak přišli asi hodinu po otevření zámecké zahrady, bylo už téměř vyprodáno. 
Koupila jsem si momidži mandžů (něco na způsob piškotového těsta, plněné sladkou fazolovou pastou s černým sezamem), kašiwa moči (rýžové těsto na dango plněné sladkou fazolovou pastou, obalené v dubovém listu), juzu daifuku (rýžové těsto plněné sladkou pastou z bílých fazolí s kousky citrusu juzu), ičigo daifuku (rýžové těsto plněné jahodou a sladkou pastou z bílých fazolí) a mačča yacuhaši (rýžové těsto s čajem mačča plněné sladkou fazolovou pastou). 
Byla jsem hrozně zvědavá, jak to bude chutnat a chtěla jsem vědět, jestli já ty svoje sladkosti dělám správně, protože vůbec ve skutečnosti netuším, jak by to mělo správně chutnat, jelikož jsem nikdy autentické wagaši nejedla, jenom kupované, dovážené, ani ne z Japonska, které bylo teda pěkně odporné. 
Takže jsem byla fakt spokojená, když jsem po ochutnání zjistila, že chutnají téměř totožně, jako ty moje, protože paní Klára už v Japonsku byla a tudíž ví, jak by to mělo chutnat a jakou by rýžové těsto a anko mělo mít konzistenci. 
Sladkosti byly tedy opravdu výborné, překvapilo mě široan v ičigo daifuku (bílá fazolová pasta), celou dobu jsem se snažila dopátrat tomu, co do ní bylo přidáno ještě navíc a zjistila jsem, že to byla miso pasta (protože to bylo na přednášce zmíněno, ale nejsem si jistá, jestli jsem si to náhodou nevymyslela :D ). 
Všechna momidži mandžů snědla sestra, ta jí chutnala nejvíc, ale snědla i kousek od každého dalšího druhu a doprošovala se o další. Což mě tedy OPRAVDU HODNĚ překvapilo, protože se těch mých nechce ani dotknout, normálně u nás doma wagaši jí jenom táta a já. Fakt nevím, čím to mohlo být. Buď to měla paní Klára prostě mnohem lepší, nebo ty moje nechce jíst z toho důvodu, že neustále u nás doma od bratra a mámy slyší, jak je to odporný a podobně.

(Protože jsem tohle měla rozepsané už pár dní a včera jsem dělala jahodové daifuku, které sestra byla ochotná sníst a prohlásila, že to chutná stejně, jako od paní Kláry, tak jsem byla fakt šťastná a jsem ráda, že díky paní Kláře sestra na wagaši změnila názor a chutná jí to :) 










Po tom, co jsem vypila jedno mačča karamelové frappé se sojovým mlékem a jednu ledovou bezinkovou mačču od MatchaTea (který fakt nemám ráda, protože mě štve, jak si ho všichni kupují a přitom existuje mnoho jiných a mnohem chutnějších a kvalitnějších druhů mačči *dělá, jako že tohle nikdy nedělala a mrká na toho, kdo jí rozšířil obzory*), jsem dotáhla rodiče na přednášku o wagaši, opět od paní Kláry. Přednáška byla fakt super, moc hezky udělaná, dozvěděla jsem se další nové věci, jako třeba o japonském dělení ročních období, které mi dosud nějak unikalo, zároveň se mi moc líbilo, jak u každého měsíce měla zařazené nejznámější druhy wagaši pro to dané období, protože u některých jsem pořád nevěděla, na jakou dobu se hodí a teď jsem byla schopná si to ujasnit. 
(Těch pár lidí, co během přednášky neslušně odešlo, bych nejradši někam kopla.)
Po skončení přednášky nastala chvíle, kdy jsem fakt litovala, že jsem rodiče přemluvila tam jít, protože mě za paní Klárou dotáhli a pověděli jí, že doma také dělám wagaši a píšu blog, což je podle mě docela nepodstatná informace a nevím, proč by to paní Klára chtěla vědět a říkala jsem si, aby si snad nemyslela, že se tím chlubím nebo tak něco. (Jo, to jsou zase ty moje představy o tom, co si o mě lidi zcela určitě myslí :D. ) Nakonec to byla v celku příjemná konverzace, paní Klára je hrozně sympatická. 







Po zbytek dne jsme pak chodili v zámeckém parku, fotila jsem zase jako o život a na do botanické zahrady, kde byly vystaveny pivoňky, kosatce a růže, jsme bohužel ale přišli na posledního 10 minut, takže i když jsem za běhu fotila a prohlížela jak nejrychleji to umím, i tak jsem celou zahradu nestihla projít a to jsem si myslela, že jsem už docela dobře vycvičená tohle vše v rychlosti zvládnout z našich cvičných expedic a výletů připravujících nás do Himálají.

Jinak do Průhonic se určitě vyplatí jet i mimo nějaké akce, jako byl třeba zrovna tenhle japonský den, ne až tak úplně kvůli tomu zámku samotnému, ale kvůli parku, který je kolem něj, protože já mám procházky ráda a tenhle park byl opravdu moc hezký, velký, za půlku dne jsme ho nestačili projít ani zdaleka celý. 




























































5 komentářů:

  1. Páni! A vše veganské?
    Mimochodem krásné fotky, čím fotíš? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom bentu byla velice nelibě vypadající vaječná omeleta, takže i kdybych vejce jedla, tak bych to nesnědla, protože byla spíše bílá, než žlutá a já teda nevím, jak vypadají kupovaná vejce, ale teda ty domácí jsou žlutá až oranžová. Snědla to máma :D .

      A pak ještě momidži mandžů téměř určitě veganské nebyly, ale o ty se zase s radostí postarala sestra :D . Jinak všechno veganské bylo :) .

      Vymazat
    2. Jo a omlouvám se, zapomněla jsem - mám Fujifilm X-A2 ;) A moc děkuju za pochvalu fotek :) !

      Vymazat
  2. Nádherné fotky, které mi v první části udělaly i hrozné chutě :3
    A Matcha Tea... heh... hehehe. (Se budu hlavně docela smát, až se někdy povede kodifikace českého přepisu.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) !
      :D :D :D já fakt tuhle firmu moc nemusím a jejich název jim reklamu zrovna moc nedělá :D

      Vymazat