Anglie 2015-nákupy, jídlo, zážitky

Do minulého článku, pokud jste si ho ještě neprohlídli, jsem dala čistě jen fotky, bez textu, aby se nekazil celkový dojem. Proto píšu ještě jeden článek, kde se více rozepíšu, podělím se s Vámi o své zážitky a hlavně o to, co jsem jedla a koupila, protože to je přeci to nejdůležitější a nejzajímavější :D.


Před pár týdny jsem se vrátila z Anglie, kde jsem byla se školou a to již podruhé-poprvé to bylo kdysi v osmé třídě, zároveň to bylo i poprvé, co jsem kdy byla v zahraničí a viděla moře.
Letos jsem tedy jela znovu, protože i když jsem Anglii už navštívila, rozhodně jsem neviděla ani desetinu toho, co se dá v Anglii objevit a navíc jsem měla moc pěkné vzpomínky na mou první návštěvu.

Nerada cestuji s cestovními agenturami (úplně nesnáším, když jdeme kolem něčeho zajímavého, kde bych se chtěla zastavit, tak nemůžu ani na minutku a naopak, když  mě to vůbec nezajímá, stojíme tam půl hodiny), je to hrozně svazující, pořád hlídat čas a podobné věci, na které musíte myslet více, než na poznávání cizí země.
Ale když člověk jede se třídou plnou fajn lidí a ještě bydlí v dost odlišné a zvláštní rodině, stane se z onoho týdnu zážitek na celý život, zapomene úplně na školu, vše uteče šílenou rychlostí (aneb když se v noci vzbudíte, myslíte se, že je úterý, chvíli nad tím přemýšlíte a logickou úvahou dojdete k závěru, že je čtvrtek a pak se dozvíte, že je vlastně už pátek).

Do Anglie jsme jeli přes Belgii, takže jsme měli zastávku v Bruselu a přespávali v nedalekém městečku, jehož název jsem zapomněla (opravdu prosím po mně nechtějte jakékoli názvy či jména, nejsem schopná si to zapamatovat, je to beznadějné). Musím říct, že Brusel mě moc nezaujal, vlastně jsem z Bruselu odjížděla velice zklamaná, jelikož místo čokoládového muzea jsme byli v parlamentu. (Aneb jídlo je důležitější než vzdělání a všeobecný přehled o dění ve světě. Takhle se na japanologii nedostaneš, děvenko.)
ALE! V onom městečku jsme na večer dostali rozchod. Nejprve jsme bloudili po celém městě, hledajíce vyhlášený obchod s belgickými pralinkami a po neúspěchu stánek s údajně skvělými wafflemi, což skončilo také tragicky, jelikož jsme dorazili po zavíračce (samozřejmě já waffle nechtěla, pochybuji, že by měli veganské, ale zbytek naší skupinky byl značně zklamaný).
Po cestě nazpátek jsem ale narazila na NAPROSTO NEJLEPŠÍ OBCHOD s kuchyňskými potřebami, nádobím, čajem a kávou. Kdybych mohla, strávila bych tam hodiny a vykoupila celý krám, líbila se mi tam opravdu každičká věc. Vše tak hezky minimalistické, jednoduché a vkusné...♥ Tak jsem se tam koupila pruhovanou misku na rýži, dřevěné a porcelánové lžičky, mističky ve tvaru sakurových květů (nedokážu ani napsat, jak jsem byla šťastná, protože tyhle talířky jsem fakt hrozně dlouho všude hledala), věcičku na vymačkávání citronů, nádobku na sirupy/smetanu, porcelánový malý tácek (Který jsem také dlouho nikde nemohla sehnat-aby byl malý, bez vzoru, čtvercový a hlavně ne hluboký a bez okrajů. Bohužel mi ho táta v záchvatu vzteku už stačil rozbít.) a karamelovou horkou čokoládu, kterou jsem kupovala v domnění, že se jedná o karamelový čaj. Nemůžu se dočkat, až vyzkouším, protože k mému štěstí je veganská a veganská karamelová horká čokoláda je mnohem lepší, než karamelový čaj, to uznejte.

Večer, po příjezdu do Anglie, jsme vyčkávali na naše rodiny, kde jsme měli být ubytovaní. No co Vám budu povídat, s kamarádkou jsme měly fakt strach, koho chytíme. Vždy, když šel nějaký černoch, modlily jsme se, aby to nebylo pro nás. Nechápejte to špatně, nejsem rasista ani nic takového, jen je to jiná kultura, v Česku se člověk s černochem moc často nesetká, natož aby u něj spal 5 nocí, takže jsme měly přirozeně strach z neznámého.
No po dlouhém čekání přijde běloch, starší pán. A říkáme si hurá, budeme v normální rodině (rozuměj v nám bližší), ale už jenom to, že nás spojily s našimi dalšími dvěma spolužačkami a vlastně jsme u této rodiny neměly vůbec být, zavánělo trochu zvláštně.
Starší bílý pán nás odveze, jedeme asi tak deset minut. Myslí si, že mluvíme rusky.
K našemu údivu nás pán vyklopí u černošské rodiny a jede vesele pryč.
Fajn, říkám si, nevadí, aspoň poznám jinou kulturu, bude to zajímavější.
Hmmm.....zajímavější to bylo, to rozhodně.
Paní domácí nevěděla, že jsem vegan. Velice se tomu divila, koukala na mě jako na blázna.
Holky, protože měly menší kufry, dostaly pokoj o velikosti manželské postele, všechny skříně či šuplíky nacpané cizími věcmi a oblečením.
K večeři rýže se zeleninou, nějakou masovou konzervou a pro mě zeleninové smažené placky, ďábelsky pálivé. U poslední jsem musela holky přemluvit, aby ji za mě dojedly.
Paní domácí na mě koukala jako na kacíře, když se dozvěděla, že nejsem vegan kvůli náboženství, ale kvůli etickým důvodům, že nejsem věřící.
Následovala diskuze, co dostanu další den na svačinu, byly mi nabídnuty ony ďábelské placky a já myslela, že omdlím. Naštěstí jsem to umluvila na toast nacucaný marmeládou. Je mi jasné, že ten toast nebyl veganský, ale naše hostitelská rodina vypadala jako hůře finančně zabezpečená a já nechtěla přidělávat ještě více problémů s jídlem.

Po noci strávené v posteli, která při každém pohybu vydala zvuk, při kterém jste měli pocit, že se zanedlouho na vás druhé patro palandy spadne, nás ráno čekal menší šok v podobě ranní rozcvičky. Naše rodina totiž nevlastní auto, takže jsme museli každé ráno podstoupit 30 minutovou procházku na místo srazu, kam jsme vždy došli pozdě, protože Uhlík a teta Jamajka (o nich více za okamžik) prostě nikdy nedokázali vyjít z domu o 5 minut dřív. Večer se opakovalo to samé, jen s tím rozdílem, že jsme šli už za tmy a o to více to bylo dobrodružnější.

Ono se to mělo totiž tak-paní, na kterou jsme byli napsaní, se jmenovala Brylda. Té jsme říkaly různě-Brylda, Brynda, Branda. Já neměla ráda ji a ona neměla ráda mě, naštěstí jsme ji téměř neviděli, jelikož byla celý den od brzkého rána do noci v práci. Měla sestru, jejíž jméno doteď neznám, a po zjištění, že pochází z Jamajky a přijela sem na měsíc své sestře pomoct se studenty, jsme jí začaly říkat teta Jamajka. Teta Jamajka byla skvělá-byla jediná, která nám řekla alespoň pár vět, navíc byla od narození vegetarináka a poslední den mi uvařila naprosto epické jídlo z rýže, fazolí a cizrny, že jsem si musela říct i o recept (a s nejvyšší pravděpodobností se s Vámi o recept i podělím ;) . Takhle mi vyvařovala, snad jako jedinému člověku z celého zájezdu-všichni měli samé hotovky nebo McDonalda. Navíc mi koupila i mandlové mléko od Alpra a müsli Jordan's, abych měla i dobré snídaně. No prostě byla skvělá. I když ty toasty s marmeládou a tunou burákového másla mi poslední den opravdu už lezly krkem, jen jsem na ně pomyslela a zvedal se mi žaludek, ještě nikdy se mi nestalo, že bych se nějakého jídla přejedla až do takové míry, že by se mi dělalo nevolno.
Uhlík, vlastním jménem Wayne (jak jsme měly tu čest zjistit poslední den), s námi za celou dobu promluvil jen když si doma zapomněl sluchátka a tak se cestou domů nudil. Jinak stále zíral do svého iPhonu, poslouchal hudbu, nosil svoje modré šusťáky a zlatý rovný kšilt a neustále se něčemu gebil.

Abych se vyjadřovala přesně-nebyli jsme úplně ubytovaní v rodině, ale spíše v černošské ubytovně, nebo mi to tak alespoň připadalo. Jejich dům měl totiž několik pater a na každém patře koupelna a několik pokojů, kde bydleli další Uhlíci a tety Jamajky, přicházeli a odcházeli, někteří dokonce v kvádrech a s kufříky.

Alespoň tam měli wi-fi.

Zní to jako noční můra, ale popravdě to byl nejvtipnější a nejzábavnější výlet vůbec. Každý den jsme bavily celý autobus včetně učitelek našimi historkami, každý večer jsme se scházeli u holek v jejich kumbálu, stěžovaly si a dělaly si srandu ze všeho.

A teď něco k nákupům. Nakoupila jsem toho opravdu, OPRAVDU hodně, dárků pro sebe i dárků pro rodinu, až se za sebe stydím, nezbyla mi ani penny. Každý den jsme měli minimálně 2 hodiny čas na nákupy a já bohužel nemám tak silnou vůli, abych byla schopná všem těmto lákadlům cizí země, o polovinu levnějších věcí či věcí u nás nedostupných, odolat. výmluvy
Nejvíc jsem se rozšoupla asi na Oxford street. Navštívila Primark, který mě hrozně zklamal, samé oblečení, několik pater. Já oblečení ráda, ale tam nebyla ani jediná věc, která by se mi líbila, mám asi nějaký divný styl nebo nevím. Dobře, přeháním, koupila jsem si skvělé tlusté ponožky z heboučkým kožichem uvnitř a od té doby doma už nechodím jinak. A také hřejivé polštářky, které budou v zimě jako dar z nebes, strčím si každý do kapsy a konečně nebudu mít omrzlé prsty. Rukavice totiž nefungujou.

Pak Lush, kde to vypadalo jako v Karlíkově továrně na čokoládu, akorát bez té čokolády. A hrozně milá obsluha, pokecala jsem s fajn černochem a nakoupila Honey I washed my hair šampon (můj starý mi už docházel), tónovací tyčinku na rty, Snow fairy šampon (Voní jako žvýkačky. A třpytky. To chceš prostě.) a make-up (malinká lahvička, ale dá se to smíchat s krémem a vydrží dlouho).
Obrovský Marks&Spencer, kde jsem koupila všechny ty obrovské pytle veggie želé bonbónů. A nejroztomilejší ježčí razítko.
Další den jsem objevila skvělý obchod hlavně s různými notesy, zápisníky. Já si koupila velkou magnetickou trhačku, kam si budu moct psát všechny moje povinnosti a tak se zbavím všudypřítomných čtverečků rozházených všude po mém pokoji. Samolepicí papírky, svačinovou krabičku (i s mini příborem, krabiček na svačiny není nikdy dost) a termo-hrnkem, který jsem si už chtěla delší dobu pořídit.

V Tescu o velikosti plzeňské Olympie jsem koupila NEJLEPŠÍ kokosový tělový krém. Netestovaný, vegan. Miluji kokos-vůni i chuť, nejradši bych žila v jednom velkém kokosu. Tak jsem aspoň chtěla vonět jako kokos, jenže všechny kokosové krémy, které jsem zatím zkoušela, voněly tak nějak uměle. Tenhle ale ne, tenhle voní opravdu čistě po kokosu, jako byste právě upekli kokosovou buchtu, žádné chemické tóny ve vůni.

Za celou dobu zájezdu jsem si hodně oblíbila kavárnu Pret, která byla doslova na každém rohu, stejně jako Starbucks. Dávala jsem si tam mé milované sojové karamelové latté, poslední den koupila také toast s avokádem, rukolou a jakousi výtečnou omáčkou, tipuji z kešu ořechů a sušených rajčat, ale byl tak výborný, že jsem si ani nevšimla, že je kolem nějaký toastový chleba, kdy po týdnu jsem měla chuť vraždit každého, kdo řekl slovo toast.

V Brightonu jsem hledala Wholefoods a místo toho našla Infinity foods, což určitě nebylo na škodu. Prodávali tam totiž veganské čerstvé pečivo-různé druhy chlebů, baget, dokonce i kusy pizzy s veganským sýrem, ale také i sladké pečivo-mufiny, brownies...bohužel vše vykoupené, já měla ohromné štěstí, že tam na mě smutně čekal úplně poslední brusinkový muffin s bílou čokoládou, tak jsem ho okamžitě popadla. Bohužel jsem pak jaksi nebyla schopná v něm bílou čokoládu najít. Viděla jsem tam dokonce i poněkud podezřelou houbovou kávu (měla jsem nutkání jeden balíček vzít). Já si vzala chai kokosová mlíčka a matcha kokosová mlíčka a bezlepkové cookies a citronové sušenky, vše moc dobré, jen ty sušenky by mohly být trochu sladší.

Naprosto nejlepší byl však obchod Minamoto Kitchoan na Piccadilly Circus, který mi doporučila jedna moc milá paní na instagramu. Ten den jsme měli rozchod daleko od mého cíle, ale já si řekla, že když už jsem v té Anglii... Neměli jsme povoleno někam chodit sami, jenže nikdo nebyl ochotný se mnou jít, takže jsem to riskla, vzala mapu, chvíli bloudila kolem, než jsem se zorientovala a pak hnala 20 minut po ulicích, otravných nesynchronizovaných přechodech a konečně jsem uřícená přilítla do onoho obchodu. Co Vám budu povídat, cítila jsem se jako v ráji. Nebo spíš jako by člověk během okamžiku z rušné anglické ulice najednou přešel do poklidného Japonska. Malý obchůdek, jídlo, Japonci a Japonky mluvící japonsky, běloši mluvící japonsky, zelený čaj. Ach.
Koupila jsem si kusa mochi (v překladu by mělo být trávové, ale ve skutečnosti je těsto zelené díky pelyňku), kuri daifuku (kaštanové), mame daifuku (v té mochi části jsou černé sojové boby) a jakési neznámé kaki wagashi, což se ukázalo jako sušené kaki plněné sladkou fazolovou pastou.
Velká škoda, že jsem si už netroufla pokoušet své štěstí a nezašla do blízkého Japancentre, což je můj velice oblíbený obchod, ze kterého nakupuji online a platím nekřesťansky drahé poštovné do Čech.

A aby celý tento článek nebyl jen a pouze o Uhlíkovi, jídle a utrácení peněz, vyzdvihnu zde ty nejkrásnější místa, která doporučuji určitě každému navštívit.
Nejprve Beachy Head. Ač nemám ráda moře a pobřeží a vše s mořem spojené, tohle byla naprostá nádhera. Zcela mě tohle místo okouzlilo, ty vysoké útesy, ptáci, tyrkysové moře, červený maják, obrovské zelené pláně jemně se vlnící z kopce do kopce, poseté ovcemi, sem tam nějaká malá chatka. Navíc se nám poštěstilo vidět pár bláznivých lidí skákajících s padáky z útesů dolů. Útesy byly opravdu hodně vysoké, ale na skákání s padákem zase moc krátké, jedna dívčina to téměř vzala hlavou o útes. Poslední dva lidé skákali spolu a dokonce stihli udělat ve vzduchu salto, než na poslední chvíli rozevřeli padák.
Dalším krásným místem je univerzitní město Oxford. Hrad je naprosto kouzelný, řeka s domky a houfem labutí ještě kouzelnější a uličky s antikvariáty a starožitnictvími jsou rájem pro milovníka takovýchto věcí, jako jsem já.

Podtrženo sečteno, určitě jsem v Anglii nebyla naposledy, je ještě tolik míst, kam bych se chtěla podívat (a tolik věcí, co koupit :D ), na některá místa bych se ještě chtěla vrátit, pouhý týden byl velice krátký.